Když jdete jezdit, naslouchejte svojí intuici. Rozhovor s Martinem Černíkem!

Martin Černík jezdí na snowboardu na profesionální úrovni už přes dvacet let. Není proto divu, že patří mezi české snowboardové matadory.

Své knowhow si ale nechce nechat jen pro sebe. Už patnáct let proto pořádá snowboardové akce, organizuje český pohár, SNOWBOARD ZEZULA Tour, Kidz Tour či freestylové kempy. Stojí i ve vedení asociace Český Snowboarding. V létě ho pak potkáte na pláži ve Francii na Surfchampu. Zkrátka a dobře motivuje ostatní k lásce ke snowboardingu a surfingu.

Co považuješ za zlomový bod ve své kariéře?

První zlomový bod byl ten, když mi kamarád nabídl, že mi prodá svůj jetý snowboard. To bylo přibližně v roce 1992, a to mi změnilo život. V dětství jsem se na horách ukázal párkrát do roka s rodiči na lyžích nebo na běžkách, ale až s prknem jsem začal jezdit, co to šlo. Následovaly první české závody, pak jsem se podíval i poprvé do Alp na zahraniční event společně s Davidem Horvátem a Markem Schneiderem. Podařilo se mi sehnat support snowboardového vybavení od tehdejších českých firem Frople Snow-boards a Salebra, poté následoval i Redbull.

A kromě svých snowboardových začátků si vzpomeneš ještě na nějaký?

Další zlomový bod nastal v roce 1998, kdy jsem si utrhl rameno. V tu chvíli jsem stál před životním rozhodnutím, zda ve snowboardingu pokračovat, nebo s ním seknout. Měl jsem rok pauzu a rozhodl jsem se dát se kompletně dohromady. Na jaře jsem odjel na ISPO (Veletrh sportovního vybavení v Mnichově), kde se mi podařilo podepsat kontrakty se zahraničními firmami Quiksilver, LibTech a Northwave, což byl obrovský posun. Začal jsem cestovat se snowboardem po celém světě, jezdit velký závody a žít svůj sen. V roce 2006 jsem se zúčastnil Zimních olympijských her v Turíně. A před šesti lety jsem to ukončil filmem Snow Way o své snowboardové kariéře.

Už ses zmínil, že stojíš za asociací Český snowboarding. Co taková práce obnáší a čím vším se v Asociaci zabýváte?

Snowboardová asociace u nás funguje zhruba od 90. let. Na začátku ji řídil Luděk Váša, Pepa Holub, pak Ivo Dragoun a postupně ji přebírali další. Nakonec to ale dopadlo tak, že AČS (Asociaci českého snowboardingu) svou činnost na pár let pozastavila. V roce 2012 jsme se proto s Přemkem Vidou domluvili, že s ní budeme pokračovat my. Naším cílem bylo udržet domácí tour závodů, což se nám podařilo. Dále se staráme o freestyle reprezentaci ve spolupráci se Svazem lyžařů a vloni jsme rozjeli naplno i SNOWBOARD ZEZULA Kidz Tour, ze které máme velkou radost, protože se jí účastní hodně dětí. Taky se podílíme na školení instruktorů snowboardingu nebo realizaci snowparků, za níž stojí hlavně Michal Ritter. Celkově usilujeme o rozvoj tohohle sportu, což s sebou nese teda i hodně administrativy.

Není toho vůbec málo! Dokázal bys říct, jak asociace Český snowboarding posunuje tenhle sport dál a kde naopak vnímáš její rezervy?

Postupně se snažíme posouvat snowboarding dál. Usilujeme o to, aby se jeho úroveň zlepšovala, což si myslím, že se nám za nynějších podmínek daří. Největší problém však máme s rozpočtem. V porovnání s 90. léty totiž výrazně ubylo privátních finančních partnerů. Naopak náklady na realizaci stále rostou. Nicméně parta, která dělá závody, funguje dobře, takže to zatím zvládáme. Určitě by nám ale pomohlo i rozšíření realizačního týmu. Rozhodně bychom ocenili nové nadšence, které by to bavilo stejně jako nás.

Spolu s Jožinem Toufarem jsi taky dlouholetým trenérem Šárky Pančochové. Jak ses k téhle práci dostal?

Ke coachingu jsem se dostal už během své závodní kariéry. Tehdy jsem s sebou brával na světový závody tehdejší český naděje. Takhle jsem se seznámil i s Nečim (Honza Nečas) a pak i s Šárkou, když jela na svěťák. No a před devíti lety, když jsem se rozhodl pověsit závodní kariéru na hřebík, jsem se začal více věnovat coachingu. Poprvé jako coach jsem jel s Jožinem Toufarem a se Šárkou na Olympiádu ve Vancouveru. Tím, že jsem dvacet let závodil, tak vím, jaký to je stát sám na startu. Znám ty pocity, co v tu chvíli prožíváš i to, že se musíš umět vypořádat s počasím nebo svým aktuálním zdravotním stavem. Těch aspektů, které tě mohou psychicky ovlivnit, je více. Proto si myslím, že ten rider v tu chvíli ocení mít vedle sebe někoho, kdo ho dokáže hodit do pohody.

No a Šárka konkrétně?

Trénování s ní funguje skvěle. Šárka je tak trošku švihlá tím správným směrem. Holky navíc jezdí ve srovnání s klukama nižší level, takže s ní můžu držet tempo a poradit jí za jízdy, ukázat nějaký finty a tak. Kluky, protože jezdí to, co já už ne, spíše natáčím a následně provádím rozbor triků podle videa.

Můžeme se těšit na Šárku nebo jiný český talent na dalších Zimních olympijských hrách v roce 2022 v Pekingu?

Co se týče Šárky, tak ta se stále drží v TOP 10, takže bude záležet především na její momentální formě. Podařit se to může, a nemusí. Předpokládat nějaký úspěch u kluků v roce 2022 je v tuto chvíli nemožné. Ovlivňujících faktorů je mnoho a úroveň riderů ve světě je opravdu vysoká. Co bude dál teprve uvidíme, protože vývoj postupuje hrozně rychle dopředu.

Několik let spolupracuješ se SNOWBOARD ZEZULA v rámci Českého poháru ve snowboardingu, kterým vrcholí Mistrovství České republiky a také Kidz Tour. Pro koho je tahle SNOWBOARD ZEZULA Tour, potažmo Kidz Tour, tedy určená?

V prvé řadě jsem hrozně rád, že se najde někdo, kdo podporuje lokální snowboardovou tour a děcka, protože většinu zajímají jen superhvězdy. Takže díky SNOWBOARD ZEZULA. Pohár se dělí na dvě hlavní disciplíny: Big Air a Slopestyle. Jede se navíc v nejlepších střediscích, které disponují skvělými snowparky. Zúčastnit se může vlastně kdokoliv – ať už začátečník, tak pokročilý či profík. Skáčou se jak malý, tak velký skoky, takže si přijde na své fakt každý. Kategorie jsou navíc rozděleny zvlášť pro sponzorované a nesponzorované ridery, takže šanci na umístění mají i hobby nebo lokální jezdci.

Má podle tebe SNOWBOARD ZEZULA Tour a MČR nějaký vliv na český snowboarding?

Určitě se to někam posunuje, za což mluví i kladná čísla na Kidz Tour. Za těch dvacet let u snowboardingu jsem však už vypozoroval, že se zájem objevuje vždy ve vlnách. Jednou je zájem větší, pak to na chvíli upadne a časem se to zase nastartuje. Dřív, když jsem jezdíval já, tak na závodech vůbec žádný děti nebyly. Měl jsem třeba šestnáct, a to jsem tam byl nejmladší. A ve stejný kategorii byl třeba i Zobák (Ivan Zobák Pelikán, průkopník snowboardingu v ČR), kterej byl o dost starší. Dnes je všude okolo daleko víc rušivých elementů, který od toho sportu odvádí pozornost, ať už telefony, tablety a různý hry. S tím se teda snažíme bojovat, dát lidem v tom sportu víc možností. A myslím, že se nám to daří.

Na SNOWBOARD ZEZULA Kidz Tour se účastní závodu kolem 50 dětí. Jako dlouholetý jezdec i trenér určitě poznáš talent. Může se Česko těšit na nějakou mladou krev, o které uslyšíme v měřítku světového snowboardingu?

Občas se objeví někdo, kdo se vyprofiluje nebo celkově vyčnívá z davu. Nicméně nechci nikoho jmenovat konkrétně. Ze zkušenosti vím, že pak opadne ten zájem a drive něco dělat. Naděje ale jsou. Určitě by nám taky pomohlo, kdyby u nás vzniklo tréninkové centrum s airbagy.

A když srovnáš českou závodní scénu před deseti lety s tou dnešní, co všechno se změnilo?

Přijde mi to dost podobný. Samozřejmě, že český snowboarding je oproti světovému pozadu. Taky vždycky byl. Uchytil se tu později a podmínky jsou, jaký jsou. Na druhou stranu země dál na východ jsou na tom ještě hůř. Ale riderům nechybí chuť a atmosféra na místě je vždycky na pohodu. Co se návštěvnosti týče, tak se pořád jedná o komunitní záležitost. Závody samozřejmě nejvíce zajímají rodiče dětských jezdců, dorazí pár kamarádů. Když už chceme něco velkýho, tak uspořádáme v rámci afterparty poháru koncert, který přiláká spoustu dalších lidí.

Myslíš, že má snowboarding šanci stát se opět světovým trendem, jak tomu bylo v jeho začátcích?

Nikdy to nebude jak na začátku, tak to prostě je. To je stejný, jak když chodíš s holkou. Ale vidím určité zlomové body, které té popularitě pomáhají – někdy to je vývojem vybavení, jindy zase olympiádou. Resorty jsou pak víc otevřený stavět snowparky. A tyhlety zlomy mají za následek to, že osloví nějakou novou skupinu lidí a poptávka po snowboardingu zase roste. Nemyslím si proto, že by zájem lidí v Česku někdy nějak zásadně stagnoval. Zároveň ale není možné, aby pořád nesmyslně stoupal až nevím kam. Prostě tak nějak přirozeně narůstá.

Odehrál se za poslední roky nějaký posun v kvalitě snowboardového vybavení?

Revoluce určitě proběhla – tak jako ve všech sportech. I když si to třeba rekreační sportovec úplně neuvědomuje, tak spoustu věcí šlo dopředu. Vyvinuly se nové ochranné prvky, systémy zapínání bot i vázání, zlepšují se materiály, jejich pohodlnost a funkčnost. Já jsem začínal na úplně jiných srandách. Všechno bylo strašně tvrdý, těžký a zdaleka to neposlouchalo tak jako dnes.

Kde jsi na začátku čerpal inspiraci, co se týče snowboardových triků? Předpokládám, že moc dostupných videí nebylo...

Převážně jsme se inspirovali jako rideři mezi sebou. Tenkrát v zimě jezdil na snowboardu každej druhej skejťák, takže se vzala prkna, šlo se na kopec a zkoušelo se pokus omyl. Samozřejmě existovalo pár videí ze zahraničí, ale jednalo se o třikrát překopírovanou VHSku, takže ta kvalita byla fakt bídná.

Pokud se nepletu, tak ty sám jsi měl v oblibě především U-rampu, big air a backcountry...

U-rampu jsem jezdil hlavně proto, že když jsem začínal závodit, tak se nic jiného ani nejezdilo. Samozřejmě jsme skákali, ale tyhle překážky jsme si uplácali sami, takže neměly ani dopad. Trendy všeobecně přicházely z USA, takže jsme postupně zjistili, že když následuje víc skoků za sebou, tak je to větší sranda. A až teprve v tu dobu se začalo stavět víc snowparků.

Máš na svědomí pár filmových projektů či životopisný film Snow Way. Co si myslíš o street snowboardingu a natáčení videí?

Ke streetu a jibbování jsem nikdy neměl moc daleko. Dřív sem totiž i dost skejtoval, takže to beru podobně jako u rampy – jako něco, co vychází ze skateboardingu. Ale popravdě mě nikdy moc nebavilo trávit čas ve městě a hledat spoty. Navíc jsem měl v té době možnost vypadnout někam do větších hor a do pořádnýho resortu. Na druhou stranu ale chápu kluky, kteří neměli tu možnost nebo chuť na nějaký hory jet a vyloženě je víc bavil street. Každej si vybral to svý. Já osobně jsem příznivec jízdy po sněhu než po železe.

A k těm videím?

Dneska je síť přehlcená různýma vlogama natočenýma přes den na kopci a večer už publikovanýma. Veřejnost je tímhle obsahem nasycená, kvantita nahradila kvalitu. Narazit tak na něco jedinečnýho je skoro zázrak. A navíc ta produkce je celkově nákladná a sebere to dost času i sil, takže se málokomu chce.

Proč myslíš, že je v Česku a na Slovensku tak málo streetových eventů? Ve světě je tenhle typ závodů v poslední době dost populární – například Rock a Rail v Haagu.

Já ty akce vnímám spíš jako show. Dnešní závodní snowboarding je jinde. Když se podívám na slopestyle, tak ten má v sobě zakomponované ohromné množství železa. Proto si nemyslím, že by měl proběhnout nějaký zásadní vývoj, co se čistě streetových závodů týče. Nějaký eventy tady ale máme a vnímám je jako ideální příležitost pro přiblížení snowboardingu lidem. Právě forma téhle exhibice je ideální pro návštěvníky, kteří nemají tolik příležitostí jet se podívat někam na hory. Zároveň je prostřednictvím street eventů třeba trošičku motivujeme k ježdění bez toho, aby museli stavět nějaký třicetimetrový skoky.

V momentě, kdy se oteplí, tak nahrazuješ snowboard za surf... Ten v poslední době budí velký zájem i u nás v srdci Evropy. Jak se daří komunitě českých surfařů?

Surfing bude z mého pohledu pro Čechy vždycky jenom hobby. Ta světová úroveň je úplně někde jinde a vyrovnat se jí je hrozně těžký. I pro evropské státy jako Francii nebo Portugalsko, kde mají oceán a podmínky pro ježdění, je velmi těžké vyrovnat se Havajcům, Australanům nebo Brazilcům. Ten progres v surfingu je ohromnej. Takže je fajn, že většině lidem v český surfařský komunitě došlo, že je to spíše rekreační sport. Tím pádem k tomu tak i přistupují. Nikdo nic nehrotí a jde spíš o to se společně potkat u vody a zasurfovat si. Příkladem je Surfchamp, který pořádáme už jedenáct let. Jezdí na něj spíš lidi, kteří nejsou nadměrně ambiciózní a berou to spíš jako dovolenou. Dáme jógu, vlny a večer třeba drink, což je krásný.

Martine, díky za rozhovor! Je něco, co bys chtěl vzkázat čtenářům a začátečníkům se snowboardingem nebo surfingem?

Nebojte se do toho jít, ať už se jedná o skejt, snowboard nebo surf! Když jdete jezdit, naslouchejte svojí intuici a užívejte si ten pocit. To je totiž to, proč to děláme. Není to o hadrech ani o vybavení, ale o tom prožitku. Takže jezděte! A přijeďte na některou z našich akcí – SNOWBOARD ZEZULA Tour, Kidz Tour, Snowjam, Surfchamp ale i Snowboard Master Class nebo kempy SNOWBOARD ZEZULA – ať už jako diváci nebo závodníci.