Historie československého skateboardingu - I. díl

Článek v Ábíčku, malý obrázek v časopise Květy, reportáž Československé televize o nové zábavě americké mládeže, útržky informací od kamarádů, dárek od příbuzných ze zahraničí. Co to je? Na čem to stojí? Jak ta věc funguje? Chci to taky.

Fotoreportáž v časopise Smyk.

Všechno bylo jinak

Nikdo neví, kdo byl úplně první vlastník skateboardu, posléze skejťák. Přibližně v roce 1976 se na různých místech Československa začalo ozývat chrčení koleček. Ivo Škrabal v Poličce sestrojil skateboard podle návodu v časopise ABC, kde bylo vysvětleno, jak přibližně skateboard vypadá a jak funguje princip zatáčení. Bratři Formanovi (synové režiséra Miloše Formana, který odešel v roce 1968 do USA) si skateboardy přivezli z Ameriky z návštěvy u svého otce.

Je důležité si uvědomit, že omezené byly nejen informace o skateboardingu, ale i přístup ke skateboardovému vybavení. V podstatě byly dvě možnosti: první - sehnat si skateboard ze zahraničí (jen málo lidí ale mělo kontakty nebo možnost vycestovat), anebo možnost druhá: skateboard si prostě vyrobit. To bylo ostatně v té době běžné řešení pro obstarání zboží, které tehdy v obchodech prostě nebylo, nebo se prodávalo tzv. "pod pultem".

Udělej si sám

Na desku se nejčastěji používaly stavební překližky, dřevěné dveře od skříně, vyřízl se požadovaný tvar, navrtaly díry, jako grip posloužil šmirglpapír nebo pryž. Trucky byly složitější, ale zlaté české ručičky si poradily i s odléváním a úpravou kovu, každý již ale tuto možnost neměl a tak bylo potřeba něčeho, bez čehož by se Československo těžko později stalo skateboardovou velmocí bývalého východního bloku, tedy vzájemná pomoc, ochota a spolupráce. 

Achylovou patou československých skateboardistů však byla polyuretanová kolečka. Používal se kov obalený pryží, dva svařené a soustružené hokejové puky, nic však nefungovalo dobře a tak nakonec nezbývalo nic jiného, než sehnat kolečka ze zahraničí. Jejich pořízení tenkrát představovalo velkou ránu pro rozpočet. V přepočtu pořízení kol ze zahraničí vyšlo přibližně na dva tisíce korun, takže se cena až tolik nelišila od dnešních dob. Co se ale oproti dnešku zásadně lišilo byl průměrný příjem, takže cena za kola byla ve většině případů vyšší, než měsíční plat!

Zdroj: Renata Škrabalová.

Kdysi jsem slyšel i příběh o tom, jak stopujícího skateboardistu svezla paní z Rakouska, které si stěžoval, že v Československu nelze sehnat skateboardová kolečka. O měsíc později mu poštou přišel balík z Rakouska, ve kterém byla kolečka. Kolečka a vůbec veškeré vybavení se často sdílelo, přitom bylo velmi ceněné, tak i tato kola neposloužila jen jednomu člověku. Hlavně pro dnešní longboardisty, kteří kreslí čáry na kopcích a sjíždí kola až na střed je toto asi těžko představitelné, ale za socializmu věci zkrátka fungovaly jinak.

Vznik skateboardové komunity

Skateboardisté se začali potkávat, vznikala tak první komunita na našem území. Hlavními centry byla Praha, Brno, Polička, Žacléř, skateboardová komunita byla ale i v Olomouci a vůbec v různých koutech Československa.

Reportáž v časopise Smyk o MČR 1985. Text: Martin Kopecký, Ilustrace: Roman Bagin

Každého po nějaké době přestane bavit jezdit po rovině a tak se skaters scházeli, aby hledali nová zajímavá místa k ježdění. Longboardisté jistě znají superrychlý spot "třetí strana Kohoutovic", nebo freeride "farinky"“. I tady se občas naši tátové proháněli.

Zastřešeno SSM, jinak to nešlo

I přes nedostatek informací a vybavení se československý skateboarding posouval kupředu. Velké zásluhy na tom mají lidé, kteří mu budovali zázemí. V socialistickém Československu to fungovalo tak, že jakákoliv masovější skupina mládeže, která chtěla pořádat akce musela být nějakým způsobem organizovaná. Proto bylo nutné vše zastřešit pod SSM (Socialistický svaz mládeže byl něco jako "dorost" KSČ). Skateboardisté fungovali v rámci oficiálních klubů a tělovýchovných jednot, alespoň naoko, ve výsledku na oficiální akci hrála i ostřejší hudba, třeba Dead Kennedys.

Skateboarding byl v osmdesátých letech svázán s punkem, spousta skaters byli také punkeři. Za zmínku stojí třeba kapela "Suchý mozky", jejíž frontman Ivan "Zobák" Pelikán předváděl na jevišti neskutečnou show s bratry Fromanovými. Měli originální kytary Fender, což bylo v té době takřka nepředstavitelné, protože u nás samozřejmě nebyly k sehnání. Vypráví se i o koncertu, kde Miloš Forman seděl uprostřed sálu na křesle, kouřil doutník a usmíval se. Koncerty byly každý večer na programu i na Summercampu v Prachaticích, hrál tu i Claus Grabke se svoji kapelou, mimo další zábavný program.

Když mluvíme o Sumercampu Prachatice, je potřeba vyzdvihnout práci Miroslava Bartoše, který summercamp organizoval i dlouhá léta po revoluci, kdy se tato akce stala pravidelnou neoficiální pozvánkou na Mystic Sk8 Cup, neboť se zde zastavovala řada profesionálů ze zahraničí. Vzniknul dobrý skatepark, místo pro slalom a vertikální rampa. V roce 1987 zde zazářil i Mark Gonzales, který si pochvaloval skvělou atmosféru, pěkné slečny a levné pivo, jako většina profesionálních skateboardistů, kteří Československo navštívili.

Fotoreportáž v časopise Smyk o pobytu Clause Grabkeho v Československu..

Profesionální skateboardisté přijížděli do Československa i díky velkému úsilí, odhodlání a organizačnímu talentu Martina Kopeckého. Martin Kopecký organizoval závody, sháněl vybavení a výjezdní doložky, které umožňovaly našim skateboardistům vycestovat. Byl předsedou Evropské skateboardové asociace, organizoval mezinárodní závod Euroskate v roce 1988 v Praze. Tento člověk měl vynikající managerské schopnosti, rád realizoval věci, o kterých si všichni mysleli, že jsou nemožné. Po revoluci se angažoval i v jiných neobvyklých sportech jako šipky a mužském krasoplavectví. Po obnovení Českého poháru ve slalomu na skateboardu zde působil jako komentátor.

Časopis Smyk

Úvod časopisu Smyk. Text: Martin Kopecký

Martin Kopecký také vydával časopis Smyk. Byl to asi nejkvalitnější zdroj informací o skateboardingu v Československu, vycházel samizdatově, obsahoval reporty ze závodů a výsledky, fotografie, inzerci a mimo jiné i výborné ilustrace Romana Bagina. Časopis stál 10 Kčs a bylo možné zaplatit si i předplatné.

Skok do výšky byl jednou z našich nejsilnějších disciplín. Zdroj: Renata Škrabalová.

Informace o připravovaných závodech ze šířily díky síti kontaktů, na které se zasílaly korespondenční lístky.

Skateboardová komunita byla různorodá. Byli zde jak punkeři, kteří skateboardingu dávali punc nespoutanosti a rebélie i lidé, kteří zvládli vše vykomunikovat s úřady, vytvořit dobré podmínky a zajistit možnost pořádání skateboardových akcí. Komunita držela pohromadě, bez masových médií a komunikačních prostředků se dokázali spojit skateboardisté z Karlových Varů, Prahy, Brna, Poličky, Žacléře a dalších koutů Československa.

Historii československého skateboardingu přehledně mapuje kniha Prkýnka na maso jsme uřízli a film King Skate, který určitě pobaví i neskejťáky a diváky všech generací, nabízí vtipné scény i silné momenty skateboardingu v ČSSR:

Historie skateboardingu u nás je ale velmi obsáhlá, každý vypravěč má různé příběhy. My brzy přineseme další!